Petr Kučera zvládá hned několik životů: práci v akademické obci na Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK, překladatelskou dráhu a roli otce rodiny. V divadelní kavárně Kašpar jsme především mluvili o Pamukovi, jeho překladech do češtiny a jiných jazyků a také o současné situaci v Turecku.
Jednou jste zmínil, že jste zvolil studium turkologie, protože vás lákala romantická představa o Blízkém východě. Mohl byste mi tu romantickou představu přiblížit?
Jako kluk jsem miloval romány Karla Maye, ale na rozdíl od většiny svých kamarádu se mi tolik nelíbily ty, co se odehrávaly na Divokém západě. Propadl jsem spíš dílům, která se odehrávala na Blízkém východě. Divokým Kurdistánem, Karavana otroků, V Říši stříbrného lva… To byly knihy, které jsem miloval. Fascinace tímto regionem mě pak už nikdy neopustila. Na gymnáziu jsem začal hodně číst o arabském světě, o islámu a Blízkém východě, z obalů od sušenek jsem obkresloval arabská písmena. Zpočátku jsem chtěl studovat arabštinu, ale ten rok, kdy jsem se hlásil na univerzitu, se neotevírala, takže jsem šel na turečtinu v kombinaci s dějinami a kulturou islámských zemí. Dodnes toho nelituji.
Působíte na univerzitě, ale pustil jste se i do překladu. Jak vás to napadlo? Když někdo studuje literaturu a píše o ní nebo vůbec pracuje s jazykem, zvláště u nás relativně málo známým, dříve či později se u něj nejspíš probudí i zájem o překládání. Literatura mě bavila už od prvního ročníku, na tureckou literaturu jsem psal diplomovou práci a byl jsem si vědom toho, že turecká beletrie je v českém prostředí skoro neznámá. Někdy v prvním ročníku jsem si přečetl klasika „anatolského románu“ Yaşara Kemala a vycházející hvězdu turecké prózy Orhana Pamuka, tehdy ještě v německých překladech, a měl jsem pocit, že něco tak úžasného si musí přečíst i český čtenář.
Znamená to, že jste se poprvé pokusil překládat až po studiích?
Během studia jsem zkoušel překládat nějaké věci spíš pro sebe, několik povídek mi vyšlo i časopisecky. Ale popravdě řečeno, až do pátého ročníku, než jsem se dostal na delší dobu do Turecka, měla moje turečtina ještě značné mezery. Číst učebnicové texty a literární texty jsou dvě odlišné věcí. A literární turečtina je velmi obtížná, idiomatická, s dost komplikovanou syntaxí a dokáže být úžasně dvojznačná. Až když jsem měl pocit, že turecky umím dostatečně a načetl jsem stěžejní autory v originále, troufl jsem si na překládání románů. Věřím, že bez slušné znalosti historie dané literatury, kultury země a vývoje literárního stylu se na dobré úrovni překládat nedá.
Složitá cesta k českému vydání
Prvním vaším velkým textem byl Pamuk?
Ano, ale původně jsem pomýšlel spíše na Yaşara Kemala, asi jednoho z nejoriginálnějších tureckých autorů. U něho jsem si poprvé řekl, že Turecko má autora světového formátu. Pamuk tehdy ještě nebyl taková hvězda, neměl nobelovku, byť se o něm na Západě již vědělo. U nás velký zájem o tureckou literaturu nebyl, vlastně ani o Pamuka. Celkem to chápu; jsme malý trh a prosazovat cizokrajné autory je pro nakladatelství poměrně velké riziko, navíc samy nemají možnost se v „literaturách na okraji“ orientovat. Přeložil jsem původně ukázku z románu Bílá pevnost a obešel s ní několik nakladatelství. Jedno o něj nejprve projevilo zájem, ale nakonec z toho sešlo.
Dokážete vysvětlit podobnou situaci na českém literárním trhu?
Pamuk měl v zahraničí jisté jméno. Některé jeho knihy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny, což bylo štěstí. Myslím, že se obecně nakladatelství trochu bojí „exotických“ jmen. Třetiřadý autor s anglosaským jménem se určitě prosadí snáze než skvělý spisovatel z kultury, která je v očích řady lidí považována za příliš cizí a nesrozumitelnou. Z rozhovorů se zahraničními kolegy překladateli dobře vím, že při překládání z malých či exotických jazyků do jiných „malých“ jazyků je velmi důležité, aby ono dílo bylo nejprve posvěceno překladem do (nejlépe několika) velkých evropských jazyků. Tento proces skvěle popisuje Pascale Casanova ve Světové republice literatury, kde krásně odhaluje mocenské vztahy na mezinárodní knižní scéně.
Jestli se nepletu, potom vás oslovilo nakladatelství Argo.
Přesně tak. Nevím, co stálo za rozhodováním o vydání Pamuka, nicméně Argo prozíravě usoudilo, že do toho rizika půjde ještě před tím, než dostal nobelovku. A také trvali na tom, že chtějí překlad přímo z turečtiny, ne přes nějaký jiný jazyk, jak se to mnohdy děje. Podepsal jsem s nimi smlouvu na román Jmenuji se Červená. Když jsem měl přeloženou zhruba polovinu románu, dostal Pamuk Nobelovu cenu, což byla skvělá shoda okolností.
Proč jste se rozhodl zrovna pro román Jmenuji se Červená?
Nebylo to úplně moje rozhodnutí. Argo podepsalo s Pamukovým agentem smlouvu na dva romány. Jeden byl Sníh a druhý Jmenuji se Červená a trochu váhali, který z nich vydat jako první. Mluvili jsme o obsahu obou románů a myslím, že velký vliv mělo to, že děj Jmenuji se Červená je zasazen do osmanské říše v 17. století. Argo například velmi úspěšně vydává Umberta Eca, jehož romány jsou si, co se týče bohatosti na historické reálie a fascinaci zaniklou epochou, s Pamukovými prózami v lecčems podobné. Mám pocit, že český čtenář opravdu rád čte tajemné historické romány z exotického prostředí. Nakladatelství se tedy logicky domnívalo, že Jmenuji se Červená bude dobrý vstup do Pamukova díla. A měli pravdu, byl to na českém trhu jeho nejúspěšnější román.
Pamuk píše příšerně
Jak vypadá spolupráce nad překladem se světoznámým autorem jako Orhan Pamuk?
S Pamukem jsme se poprvé setkali ve Frankfurtu na knižním veletrhu v roce 2008. To už jsem měl za sebou překlad Jmenuji se Červená, a dokonce jsem tam o své zkušenosti s překládáním mluvil a Pamuk byl v publiku. Pak jsme si sedli u skleničky a bavili se o překladech. Překvapilo mě, jak se zajímá i o překlady do menších jazyků, ptal se například na můj názor na slovenské překlady a debatovali jsme o tom, jak řešit některé problémy převodu kulturních reálií. Domluvili jsme se, že mu mohu otázky k překladu posílat e-mailem. Vždy mě příjemně překvapí, jak rychle odpovídá a poctivě se snaží odpovědět na mé otravné dotazy.
V praxi to vypadá takto: při překládání si průběžně dělám zvláštní soubor, kam si píšu otázky ke sporným nebo obtížně srozumitelným místům. Zpravidla se nejdřív obrátím na turecké přátele, kteří mají literární vzdělaní, a ujišťuji se, jestli jsem nepřehlédl nějakou narážku, jestli dané pasáži rozumím správně. Až teprve ve „druhém kole“, když už mám přeložen celý text, pošlu Pamukovi soubor otázek k pasážím, u nichž jsem měl hodně otazníků a chtěl jsem se ujistit, jestli je moje interpretace přijatelná. Někdy se odpověďmi docela pobavím. Při práci nad překladem Černé knihy – jazykově dost náročného textu – mi například u jednoho temného místa napsal něco ve smyslu: „Psal jsem to tehdy v takovém transu, že už si přesně nepamatuji, jak jsem to přesně myslel, bylo to spíš intuitivní. Jestli to chápeš takhle, tak to tak napiš, připadá mi to v pořádku…“
Stalo se vám někdy, že až zpětně po ukončení překladu přijdete na něco, co jste před tím přehlédl?
Člověk vždycky přemýšlí, jestli by něco nešlo přeložit jinak a lépe nebo ho až zpětně napadne elegantnější řešení. U Pamuka je spousta překladatelských pastí a překladatel musí našlapovat jako v minovém poli. Jednou se mi třeba stalo, že v jedné v kapitole v Černé knize jsem si až s odstupem času všiml, že když si přečtete první písmena každého řádku, dává to dohromady Pamukovu (dnes bývalou) istanbulskou adresu v Nişantaşı. Při překládání jsem četl Pamukovy knižně vydané poznámky k Černé knize i celou řadu interpretací románu, ale nikde se o ničem podobném nepsalo. Pokud vím, žádný překlad to také nereflektuje. Dlouho jsem si s tím potom hrál, i když román už stejně vyšel, ale nejspíš by to beztak nešlo do češtiny převést tak, aby první písmena na každé řádce dávala dohromady tu jeho adresu, nebo by to vypadalo hrozně násilně. Ta kapitola má svůj rytmus, který by se tím kvůli téhle hříčce musel ochudit.
Opravujete v textu historické nebo jiné nepřesnosti?
Někdy ano. V Tichém domě, který jsem překládal naposledy, umí například jedna postava z hlavy násobit všechna dvojciferná čísla, jenže když pak svou dovednost předvádí, jsou některé výsledky chybné, byť to po něm jeho kamarádi pečlivě kontrolují. Autor to zřejmě počítal bez kalkulačky (píše vždy rukou a bez elektroniky kolem sebe, takže je to docela možné). Podobně jsem opravil například chybné jméno sultána nebo skladatele, v podstatě nic zásadního. Podobné věci ale opravuji pouze s autorovým svolením.
Horší je to s dvojznačnými větami, chybějícími větnými členy či evidentně chybnými syntaktickými vazbami, kdy je pak souvětí těžko srozumitelné. Pamuk umí slušně anglicky a anglické překlady svých knih samozřejmě čte (ale ne vždy, pokud vím) a někdy i navrhuje opravy. Navrhoval svým překladatelům do „menších“ jazyků, jak jsem četl, aby se v případě nejasnosti podívali do anglického překladu. Jenže ty na mnoha místech parafrázují, vynechávají, zjednodušují nebo vůbec text dost upravují – asi aby byl pro anglofonní publikum „stravitelnější“ – a vůbec jsou pro převod do češtiny prakticky nepoužitelné. Proto jsem se s Pamukem domluvil, že k anglickému vydání přihlížet nebudu a všechny nejasnosti budu konzultovat přímo s ním.
Popravdě řečeno, Pamuk je strhující vypravěč, umí navodit úžasnou atmosféru a hrát si s obrazy i se čtenářem, ale turecky píše mnohdy dost příšerně.
Jak to myslíte?
Nejspíš to po něm nikdo důkladně nečte, přitom se někdy jedná o vyloženě školácké stylistické a gramatické chyby. Někdy to má na svědomí i struktura jeho souvětí, které on sám přirovnává k labyrintu. V některých románech (např. v Černé knize) jsou šíleně dlouhá, a tak se lehce stane, že vypadne podmět nebo přísudek nebo jsou špatně užita gerundia a slovesná jména, jimiž turečtina tvoří vedlejší věty. Další problém je mizerná editace v nakladatelství, která souvisí s obecně špatnou jazykovou výchovou na školách a nefunkčností Ústavu pro jazyk turecký.
Snažím se vždy autorův styl zachovávat po významové stránce. U českého čtenáře musí navozovat přinejmenším podobný pocit jako u tureckého čtenáře, nicméně zjevné hrubky nemohu neupravit. Některé věci by prostě čeština neunesla. Ostatně Turci někdy s nadsázkou tvrdí, že je lepší číst Pamuka v překladech než v originále…
(redakčně zkráceno)
Ptala se Olga Pavlova
V rozhovoru se ve 13. čísle Lógru dále dozvíte, jak si vůbec stojí další české překlady a jestli Pamuka v rodném Turecku vůbec někdo čte. + navíc ukázka z románu Tichý dům
Koupit