Ptal se Jakub G. Goldmann
S překladatelem Ladislavem Šenkyříkem, který je známý zejména díky překladům románů Iana McEwana, poezie Charlese Bukowského nebo překladu Mechanického pomeranče od Anthonyho Burgesse, jsme se sešli na sklonku dubna.
Vím, že jsi chtěl původně studovat jazyk, ale vykašlal ses na to z politických z důvodů – co to přesně znamená?
To je úplně jednoduchá, obskurní historka – trošku přibarvená, ale mnohým opakováním se z ní stala pravda. V životopise uvádím, že když jsem vstoupil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy do mezipatra, kde byla pozlacená busta Lenina, tak jsem se raději rozhodl studovat matematiku, protože v mezipatře baráku Matematicko-fyzikální fakulty se nacházely pouze zvratky malostranských opilců. Ve skutečnosti jsem ale matematiku začal studovat v Olomouci.
Vážně, bylo to jen bustou?
Ta busta je samozřejmě taková zkratka. Tehdy nebylo moc košer studovat humanitní obory. Přitom byli v Praze i v Olomouci výteční anglisté, ale politický tlak na těch školách byl daleko větší a vzhledem k tomu, že jsem tzv. z „politických důvodů“ nakonec na první pokus nedostudoval ani tu matematiku, tak myslím, že jsem se rozhodl správně. Asi bych to tam špatně zvládal.
Tím gestem jsi ale oddálil to, co jsi chtěl dělat. Bylo tak sladké a zásadní se na to vykašlat, nebo je pes zakopán jinde?
To nebylo gesto. Uvažování o budoucnosti bylo tehdy úplně jiné. Ať si dnes říká o lámaní režimu kdo chce, co chce, z vnitřního, tuzemského pohledu to byl nesmysl. Minimálně do osmaosmdesátého, možná i devětaosmdesátého roku jsme vůbec neměli představu, že by to mohlo někdy skončit. Byl to režim bez budoucnosti. Takže představa o gestu, že jsem nešel studovat to, co jsem chtěl… Takhle jsem to nebral, člověk stejně nemohl předpokládat budoucnost v žádném oboru, takže rozhodování bylo svým způsobem snazší – a to i v mnoha dalších oblastech… Jediný smysl studia na vysoké škole spočíval v oddálení vojenské služby v komunistické armádě, všechno ostatní bylo vedlejší.
Kudy tedy vedla tvoje cesta přes matematiku zpátky k jazyku, k překládání?
V šestasedmdesátém jsme v Olomouci naivně založili malé studentské divadélko. Byl jsem v maturitním ročníku. Po první premiéře jsme se setkali s realitou – začali jsme chodit na výslechy StB, ač jsme tedy hráli jen hříčky Pierra Henriho Camiho… S divadlem – to jsem totiž ve skutečnosti chtěl být: herec – jsme pak rezistovali. Unikali z Olomouce do Brna, pak do Prahy. Hrávali jsme jednou za čtvrt roku a v podstatě potají, ale stejně nás pronásledovali, perspektivu to při té četnosti vystupování příliš nemělo. Tak jsme ve svém osobním volnu začali vydávat samizdatový časopis (jmenoval se Ječmínek a vycházel v Olomouci – pozn. red.). A asi že jsem si sám sobě připadal poněkud nezajímavý, tak jsem tam sice napsal pár juvenilních básní a povídek, ale už tehdy jsem přispíval hlavně překlady, trénovat jsem začal už tenkrát…
Zmiňuješ zkušenost s vlastní tvorbou. Je pro tebe snazší publikovat autorské záležitosti, nebo překlady?
Vůči cizímu textu jsem mnohem ostražitější. Vždycky sbírám odvahu zavolat nakladateli, že překlad dostane o tři měsíce později. Překladatel slouží původnímu autorovi a nemůže se spokojit s tím, že takhle nějak by to snad taky šlo – což si u vlastního textu na jednu stranu říct lze, na druhou je těžší vědět, kdy je hotovo.
Vracíš se ke svým překladům?
Většinou na to není čas. Leda při nových vydáních. Musím se přiznat, že to pak někdy i žasnu.
Jak je to s oponenturou překladů – máš někoho, jehož úsudku si vážíš?
Jsou vzácní lidé, kteří dokážou redigovat text a ctít jak původního autora, tak polohu překladatele v cílovém jazyce. Ty se samozřejmě snažím vyhledávat. Je jich bohužel málo, placeni jsou podobně špatně jako překladatelé, a navíc je to bez té „slávy“. Taková byla Eva Slámová, Honza Zelenka, redaktoři kolem starého Odeonu… ti to opravdu uměli. Dneska se mi stává, že narazím na redaktory, kteří jsou často sami překladatelé a snaží se do textu zasahovat podle mě neadekvátním způsobem, jako kdyby to sami překládali. Druhým extrémem pak jsou „redaktoři“, kteří vrátí šestisetstránkový rukopis románu s pěti dopsanými čárkami, z nichž polovina je špatně.
Tvůj první komerční překlad vyšel až po revoluci?
Ano, první mi vyšel v roce 1991 – byl to Bukowski. Ale už v roce osmdesát devět mě oslovili, tuším, z nakladatelství Práce – měl jsem překládat nějakou detektivku, ale vtrhla do toho revoluce, a tak z toho sešlo.
Bylo těžké někoho přesvědčit, ať ti překlad svěří? Dneska člověk musí mít nějaké CV, reputaci…
Sice to byla doba divokého grinderského kapitalismu, za kterou zůstaly miliardy dluhů, ale zároveň naše generace mohla začít dělat úplně cokoliv. Mě ale tehdy nakladateli někdo doporučil, protože jsem překládal v samizdatu. Překlady typu „vy jste dělala půl roku au pair v Anglii, tak nám to tady přeložte…“, to přišlo až v půlce devadesátých let, kdy se ty první au pair začaly vracet.
Je to dobrá reference, „vy jste v samizdatu překládal“? Dalo se tehdy poctivě rozlišovat podle kvality, nebo stačilo, že je to samizdat?
Samizdat fungoval jako normální literární prostředí, nebyla to žádná chráněná dílna, ani na překlady. Když se mé překlady Joni Mitchellové dostaly k Vladimíru Mertovi, tak mi to vracel s lakonickou poznámkou: Jsou tam chyby. A byly…
A jak to bylo s Mechanickým pomerančem, vyšel také záhy po revoluci? To je kniha, na jejíž překlad by si asi jen tak někdo netroufl.
Dneska bych to asi odmítl. Byla to mladická nerozvážnost. Když jsem o tom asi před patnácti lety mluvil s profesorem Hilským, tak mě sice pochválil za odvahu, ale myslím, že k výsledku už byl skeptičtější. Někdy mám z toho těžkou hlavu, když vím, že to vyšlo ve čtyřech, možná i pěti vydáních, byť jsem to díky tomu taky přepracoval do současné podoby, s níž jsem už spokojenější. Překlad je živá matérie, a já to na rozdíl od některých kolegů považuju za adekvátní přístup. Velice jsem ocenil, že například Pavel Dominik vydal po letech přepracovanou Lolitu, třebaže za první oficiální vydání dostal Cenu Josefa Jungmanna.
Kolik času překlad Mechanického pomeranče zabral?
Už ani nevím, ta knížka je poměrně útlá. Když se člověk rozhodne pro nějaké řešení, tak po lexikální stránce není složitá. Je obtížná svým rytmem, je totiž nesmírně hudební, což si nejsem jistý, jestli se v té češtině úplně povedlo – v tom to celé vězí. A člověk se samozřejmě nikdy všem nezavděčí. Adam Drda třeba tehdy první vydání přivítal v Lidových novinách proslulou recenzí. Líbilo se mu to, jen nechápal, proč jsem tam vyměnil ty rusismy.
Proč jsi je tam tedy nedal?
Bylo by to tehdy naprosté minutí se s originálem. Všichni jsme se tady od čtvrté třídy učili povinně rusky, chytré děti v tzv. jazykových – dnes by se řeklo elitních – školách od třetí. Ale dnes jsou možná naopak strašně čitelné ty anglismy, možná už působí směšně. Třeba by to při případném dalším vydání celé stálo za další revoluční přepracování.
Řešíš někdy pro sebe taková překladatelská sudoku – jak by šly přeložit určité české texty?
Přemýšlím nad tím, určitě. Třeba Český snář – Vaculík se zaťal a anglicky nikdy nevyšel. Pro mě je to text, který je snad nepřeložitelný. „V noci jsem, nevím proč, nemohl spat,“ zní první věta, a teď mi řekni, co se s tím dá v cizím jazyce dělat… Přitom to má dalekosáhlé důsledky pro celý román, jak už tomu u prvních vět dobrých románů bývá. Když tam bude „spát“, jak se stalo ve vydání u Škvoreckých, bude to jiná kniha. Ale všechno jde, jen to musí najít svého člověka. Krásný příklad je Pan Kaplan má třídu rád. Na první pohled knížka vzbuzuje dojem, že je to Přidalův text, protože jak by mohlo něco takového být v překladu? Ale když si člověk vezme originál, tak je to naprosto adekvátní – vychází z originálu a kongeniálně to převádí do české polohy. No a Pavel Dominik, pokud vím, pracuje na překladu Nabokovovy Ady. Máme přeložené leccos, Joyceova Odyssea i Morgensternovy básničky. A výborně.
Cítíš někdy rozepři mezi tím, jak jsi text přeložil, a tím, co cítíš, že by tam mělo být nebo přebývá?
Musím se přiznat, že u překladu rozsáhlejších textů mám neustále v hlavě celek a snahu dostát autorovi – dát tam co nejvíc z toho, co napsal. Řeknu příklad: Teď překládám poslední román McEwana – je tam nádherný fór, který si můžou dovolit jenom Angličané. Píše o tom, jak hlavní hrdinku opustí milenec, asi po půl roce jí přijde dopis, že se zamiloval do first violinist z nějakého orchestru. Je to o tom nádherný odstavec a poslední věta zní: His name was Manfred. To se do češtiny samozřejmě špatně překládá. A já se trápím tím, kde jinde mu to v knize vynahradit, že jsem tenhle fór s velkým politováním musel zčásti opustit, aby to nepůsobilo šroubovaně.
Jaké to je být výhradním překladatelem „kanonického“ autora, jako je třeba Ian McEwan? Nemáš pocit, že tím roste odpovědnost?
Ta samozřejmě roste. Jsou kolegové – viz Pavel Dominik, který si v podstatě na Nabokova nedá sáhnout –, kteří si to žárlivě střeží. Já jsem spíš ten druhý typ, jsem pro volnost. Vzniká to ale spíš nakladatelskou náhodou. Čím významnější autor, tím víc roste tlak na jedno uchopení – to je třeba příklad Hermanna Hesseho ve Slezákových překladech, Proust v překladu Prokopa Voskovce a po jeho smrti v Pecharových. Na druhou stranu jsou autoři, jako třeba Cormac McCarthy, kterého překládalo už snad šest lidí. Jirka Hrubý, který přeložil Cestu, autora převzal po Tomáši Hráchovi a překládá ho skvěle, na tom nejspíš nelpí, protože kdyby chtěl, tak by to mohl asi překládat celé.
Dá se vůbec překládat beletrie s odporem, lze odvést dobru práci i přes to, že se ti text nelíbí?
V tomhle směru pro mě byly šokujícím zážitkem deníky Jana Zábrany, který se v nich vyznává z toho, jak celou normalizaci tu práci nenáviděl. A přitom jeho překlady, zvláště ruské literatury, jsou vynikající. Asi to tedy nějak jde, ale já si to neumím představit.
Ty jsi byl také účastníkem docela zajímavé kauzy. Překládal jsi knížky Červeného trpaslíka a tvrdě jsi narazil na fanouškovské jádro, které umělo citovat slovo od slova televizní dialogy. Vystoupil jsi dokonce na tzv. Trpasliconu (jde o festival britského humoru, sci-fi a fantasy – pozn. red.).
Dokonce dvakrát. Bylo to zvláštní prostředí, ti lidé tím žijí skoro až sektářsky. Četl jsem tam z připravovaných knih. Netušil jsem, do čeho jdu – Trpaslík se mi líbí a na překlad jsem kývl ve chvíli, kdy jsem si to přečetl a zjistil, že to není úplně podle seriálu. A ač jsem tehdy přesvědčoval Argo, že je seriál přeložený výborně, ať to udělají lidé, kteří na tom pracovali pro televizi, nikdo z nich o to zájem neměl. Tak jsem se toho chopil. Možná to byla z mé strany naivita, ale jsem rád, že jsme hned po první knížce navázali s fanouškovským klubem kontakt. Oni mi to různě připomínkovali a dělali jsme občas kompromisy. Nevnímal jsem to jako nějaký tvrdý náraz. Zajímavé bylo, že nejvýraznější byly výhrady vůči ostřejším slangovým slovům, jichž já sám nejsem nijak výrazný zastánce a snažím se je odměřovat na lékárnických vahách. Když jsem jim třeba vysvětloval etymologii oslovení „smeghead“, hojně používaného jak v seriálu, tak v knihách, a do češtiny přeloženého v seriálu nejčastěji jako „magor“ – což jsem ostatně zachoval –, byli udiveni a někteří mi, myslím, ani nevěřili; tak silnou měli vlastní představu o tom, jak píšou jejich oblíbení autoři. Snad ty rozpory čas uhladil, loni vyšly všechny čtyři knížky elektronicky.
Vedle množství beletrie – Amise, Bukowského, McEwana – jsem v tvém portfoliu našel taky Encyklopedii piva, 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete, různé encyklopedie pro děti. Jak ses k tomu dostal?
Tyhle věci byly většinou na zakázku nakladatele, s tím, že se mi líbily. Může to fungovat i naopak, třeba Filmy jsem naopak po jistém úsilí prosadil u nakladatele já. Ale většina nakladatelství má dnes už dost vyhraněnou politiku. Pár knížek, které bych rád udělal, samozřejmě mám.
Které?
Třeba nádhernou sbírku povídek Neila LaButeho, který je u nás dobře známý jako dramatik. Málo se ví, že napsal tuhle jedinou knížku povídek, která je úplně úžasná. Část mám přeloženou, ale z vydání zatím vždycky nějak sešlo. Také už asi dvacet let překládám asi padesátistránkovou dětskou knížečku a vypadá to, že se mi ji nakonec podařilo udat – ale to je spíš výjimečné.
Jak vypadá fungování vašeho cechu – Obce překladatelů, má to význam?
Mnoho lidí, zvláště mladších, si myslí, že ne. On to právě není cech, spíš spolek kamarádů uhranutých literaturou. Žádnou moc nemáme, k velké radosti nakladatelů. Obec je už poněkolikáté ve stavu před zánikem – hlavně kvůli financím. Mám z toho obavy.
Kvůli čemu?
Kdyby k tomu došlo, tak by se možná na první pohled nic nestalo, možná by takový spolek nikdo ani nepostrádal. Zmizela by ale soutěž Jiřího Levého pro mladé překladatele, která čím dál víc usnadňuje začínajícím vstup na trh. Po dlouholeté mravenčí práci na to nakladatelé začínají slyšet a vidí, že když si objednají jen tak někoho, kdo dodá nekvalitní překlad, tak je to stojí zbytečně strašné peníze a spoustu času. A pak by hlavně chyběla Cena Josefa Jungmanna. I při inflaci literárních cen, je to stále jedna z těch z nejprestižnějších. Na rozdíl od některých konkurenčních ocenění je podložená pečlivým studiem překladů – to ať se Magnesia Litera nezlobí.
Co vůbec říkáš na letošní Litery?
Vyhrál Kratochvil? Já jsem ho volil…
Ne, ten cenu nedostal…
Škoda. Chtěl jsem říct, že ta překladatelská cena v rámci Litery je absurdní. Soutěž má uzávěrku někdy na konci února, ne-li v půlce března a v půlce dubna se vyhlašuje. Kdy ty překlady posuzují?
Letos byla překladová kniha dokonce nominována na objev roku (překlad knihy Cormaca McCarthyho Suttree od Aleny Dvořákové – pozn. red.). Je ten překlad tak objevný?
Je to nesmírně těžký a dobrý překlad, navíc prvotina, proto byla nominována. Přiznám se, že jsem tu knihu ještě nedočetl, ale vážně je to dobré, o to obdivuhodnější, že si autorka rovnou takhle střihla pětisetstránkový román.
Jak by se kromě zániku cen projevil zánik Obce překladatelů?
U cen by to bylo vidět hned, ale nezanedbatelný je třeba i čtyřstránkový věstník, který pro členy vychází přibližně pětkrát do roka. Leckdo by jistě řekl, že se bez toho můžeme obejít, ale máme osamělé povolání a kromě profese nás toho sdružuje strašně málo. Ve chvíli, kdy se rozpadne jedna z mála platforem, kde jsme přeci jenom nějakým způsobem v kontaktu, tak by to byla obrovská škoda. Stát se to ale může, protože kasa je prázdná.
Rozhovor vyšel v Lógru č. 8.
